4 přesvědčení, která (možná nechtěně) programujeme do hlavy svým dětem

Pokud máte nebo v budoucnu plánujete děti, pak mi jistě dáte za pravdu, že si přejete, aby z nich vyrostly spokojené, sebevědomé a šťastné bytosti. Možná jste si tisíckrát řekli, že nebudete opakovat chyby svých rodičů a na svých dětech se nebudete dopouštět toho, co vám samotným kdysi ze strany vaší maminky nebo tatínka vadilo či ubližovalo. A přesto se teď možná občas přistihnete, že děláte přesně to, co jste kdysi sami nesnášeli nebo říkáte věty, které už důvěrně znáte ze svého dětství. Zhrozíte se! Tohle jste přece nechtěli!

Zdroj: sxc.hu

To, jak hovoříme se svými dětmi je možná ještě důležitější. Proč? Protože děti nasávají všechny informace a podněty z okolí jako houba a to, co od nás slýchají, přebírají jako svůj model vnímání do budoucího života. A mnohdy jim předáváme zprávy, které jim mohou více ublížit než pomoci. Možná vám následující věty budou povědomé.

1. „Kiš, kiš, tohle ti nejde!“

Z pohledu dospělého člověka jde o nevinnou větičku, kterou možná vnímáme pouze jako humornou odezvu na to, když se dítěti něco nepodaří podle našich nebo jeho představ. Možná se dítě takto snažíme „vyhecovat“ k tomu, aby nám ukázalo, že danou činnost dobře zvládne. Pojďme ale hlouběji a zamysleme se, co tímto přístupem pravděpodobně dítěti říkáme. Posmíváme se mu, že něco nezvládlo – jako by snad dělat chyby bylo něco trestuhodného. Přitom právě v chybách se skrývá ten největší potenciál pro růst.

Podněcujeme v něm pocit, že selhalo a není dost dobré. Navíc mu tím předáváme celkem jasnou informaci o tom, že posmívat se ostatním je v pořádku. Dítě opakuje to, co vidí a slyší. A tak se potom nedivme, když ve školce nebo na pískovišti slyšíme, že se stejným způsobem vysmívá kamarádce, které se nepovedla tak pěkná bábovka nebo cokoli jiného, co naše dítko zvládá o něco lépe než sousedovic Maruška. Někdy

2. „Rychle papej, ať nejsi poslední. Musíš být král!“

Vím, jaké to je, když se dítě loudá u jídla a my bychom byli rádi, kdybychom ho konečně mohli po obědě uložit do postele a měli chvilku sami pro sebe. Ale přece jenom – není lepší, když se dítě nají v klidu bez stresu a spěchu?

Hra na krále, který vyhraje a vždycky sní všechno první, v dítěti probouzí soutěžení, soupeřivost. To nemusí být vždy jen špatně. Avšak můžeme takto zadělat u dítěte na pořádnou frustraci. Učíme jej nevědomky to, že prohrát je ostuda. Nemyslím si to! Někdo přece musí být první a někdo poslední. Tak to prostě v životě chodí a není na tom nic špatného. Ani nám se nedaří být vždy a ve všem bezchybní a dokonalí.

Zdroj: Alexandre Perrachon (flickr.com)

Zdroj: Alexandre Perrachon (flickr.com)

Chtěla bych svým dětem ukázat, že nemusí být vždycky ve všem nejlepší, nejrychlejší a nejdokonalejší a vůbec nic to neubírá na jejich hodnotě ani mojí lásce k nim. Jednou vyhrají a podruhé zase ne. Chci, aby věděly, že tak je to v pořádku. V některých činnostech se jim bude dařit lépe než jiným a v některých budou mít rezervy, ale i přesto budou vždy pro mě těmi nejlepšími a nejmilovanějšími bytostmi na světě i celém Vesmíru.

3. „Chlapi nepláčou!“

Že „chlapi nepláčou“, jsem slyšela za svůj život snad už tisíckrát od mnoha různých lidí. Od dětství tak malým klukům předávají poselství, že plakat je nepřijatelné, zženštilé , slabošské. Jenže slzy nejsou slabost, ale známka obrovské vnitřní SÍLY.

Všichni bez výjimky cítíme a prožíváme. Máme své vnitřní bolístky a trápení. Milí pánové, není třeba je maskovat a hrát si na drsňáka, kterého nikdy nic neporazí. Věřím, že většina žen naopak ocení, když projevíte své city, emoce, ukážete svůj vnitřní svět a citlivost. Nedržte si v sobě bolest a trápení.

Vidím při terapiích, jak jsou muži zlomení, když museli dlouhé roky předstírat, že jsou v pohodě a nezranění, protože „chlapi přece nepláčou“ a nehodí se, aby ukázali svou zranitelnost. A uvnitř přitom křičí, pláčou. Jsou to lidské bytosti, ne stroje, které i tu největší bolest, ztrátu, zradu přejdou bez mrknutí oka. Je to vždy velice silné, když si konečně dovolí projevit to, co do té doby spalo v jejich třinácté komnatě.

Zdroj: sxc.hu

Zdroj: sxc.hu

Nepláčeme před kdekým, ale když máme alespoň jednoho člověka, který nám dá prostor se vyplakat, když potřebujeme, je to veliký dar. Slzy mají očistný, léčivý charakter. Dokážou pročistit oči, bolavou duši i srdce a dávají nám možnost vidět pak ve všech těchto rovinách jasnějším pohledem. Na to mají právo i muži. Chlapi taky pláčou! A to je dobře!

4.“Toho zlobivýho kluka/holčičku nemám rád/a!“

Tohle je dle mého názoru jedna z nejhorších vět, kterou můžeme dítěti říct. Děti přece milujeme protože JSOU. A nemusí pro to nic dalšího dělat ani něčím být. Jenom samo sebou! Řekněte sami – jak byste se cítili, kdyby si vaši lásku někdo vynucoval nebo podmiňoval?

Když dítě zlobí, měli bychom mu ukázat, co na jeho chování není z našeho pohledu v pořádku, ale NIKDY bychom jej neměli odsoudit, zatratit nebo odmítat jako bytost. Právě od dětí bychom se my všichni mohli učit, co je to bezpodmínečná láska! Mezi dospělými skutečně bezpodmínečně miluje málokdo. Ale děti ano! Proč my máme stále pocit, že si někdo musí naši lásku zasloužit tím, co dělá (nedělá) a jaký je?

Dávejte, prosím, najevo lásku svým dětem kdykoli. Přestože vás třeba předtím rozzlobily, ukažte jim, že i přesto je milujete! Netrapte je! Vyhněte se takto kategorickým tvrzením! Tu malou dušičku uvnitř byste totiž mohli poznamenat víc než se na první pohled může zdát. Milujte ji. I když dělá nepořádek, křičí, rozlije mléko nebo kvůli ní nestíháte důležitou schůzku. Pokud jí nechcete ublížit a způsobit trauma, které si potáhne až do dospělosti, milujte ji stále a dávejte jí to najevo!

Monika Navrátilová

Jsem terapeut energetické psychologie & EFT, kouč a kartářka. Prostřednictvím EFT terapií i výkladů karet nahlížím s láskou a úctou do lidských příběhů a provázím a podporuji své klienty na jejich cestě ke zdraví, štěstí i úspěchu, na cestě zpět k sobě sama. Věřím, že sny se plní...když jim uvěříte a jdete jim naproti. Více o mně si přečti zde>>

Komentáře