Co nás bajka O slunci a větru může naučit o komunikaci s druhými

Každý člověk touží po uznání, po ocenění, po pochvale.

Současně jsme ale všichni určitě zažili situaci, kdy nás naopak někdo nevybíravě kritizoval, něco nám vyčítal nebo ponižoval naši hodnotu.

Jestliže jsme dlouhé roky vyrůstali v prostředí, kde hlavním znakem výchovy byly zákazy a věty jako: Ty stejně nikdy nic nedokážeš!, pak si z takových tvrzení dost možná vytvoříme přesvědčení, že to tak skutečně je a naše sebevědomí padá k bodu mrazu. Možná také přestaneme o cokoli usilovat. Protože „proč bychom se měli o něco snažit, když jsme stejně takové budižkničemu“?

A roztočí se kolotoč – cítíme se nedostateční, paralyzuje nás strach, úzkost, bezmoc, zoufalství, … V tu chvíli máme ve své podstatě dvě základní možnosti.

Buď si rezignovaně sedneme do kouta s tím, že ať uděláme cokoli, stejně nakonec pohoříme, takže to nemá smysl a bude z nás ustrašený, neprůbojný uzlíček nervů, který sám sebe i vlastní cíle velmi zásadně podhodnocuje a nemá téměř žádnou motivaci, aby se za nimi vydal.

A nebo se naopak „postavíme na zadní“ a pod heslem: JÁ VÁM UKÁŽU, využijeme svou energii buď destruktivně (Když jsem taková nula, tak ať to aspoň stojí za to). Cítím za tímto přístupem skrytou agresi. Anebo právě to, že jsme doma neměli žádnou podporu, se pro nás může stát určitou motivací a hnacím motorem, abychom své okolí (a taky sami sebe) přesvědčili, že je v nás víc než si druzí myslí. Bohužel mám ale dojem, že drtivá většina ponižovaných v sobě tuto sílu a odhodlání hledá marně a spíše se uzavře do sebe a ztrácí touhu něco dokázat, něco dělat.

Asi se mnou budete souhlasit, že lidé, kteří byli (a jsou) podporovaní a chválení, se cítí uvnitř mnohem lépe. Věří víc v sebe a své sny, ve své silné stránky. Snáze si v hlavě udrží myšlenku, že mohou dosáhnout všeho, po čem touží, pokud budou houževnatí a vytrvalí.

Kritika, která zraňuje

Kritika, byť se nám může jevit jako oprávněná a konstruktivní, může ve druhém vyvolat obranný postoj.  V tu chvíli ničí lidskou hrdost, ponižuje naši osobní důležitost a velmi často nás staví do opozice, přestože ne vždy nám chce někdo svou kritikou ublížit. Avšak je-li kritika vyřknuta nevybíravými a zraňujícími slovy, jen velmi těžko v ní v tu chvíli dokážeme vidět příležitost k růstu a ke zlepšování se. Pravděpodobně se naopak ještě víc zatvrdíme a odtáhneme od toho, jež nás kritizoval.

Znáte někoho, koho byste rádi změnili? Někoho, koho máte potřebu napravit? Věřím, že vždy bychom měli začít u sebe! A tak vám teď nabízím inspiraci v Ezopově bajce O slunci a větru.

Najdete v ní poučení pro sebe a své vztahy?

Slunce a vítr se hádali, kdo je větší, kdo má větší moc. Vítr navrhl: „Dokážu ti, že mám pravdu, vidíš toho staříka v plášti? Vsadím se, že z něho sundám kabát dřív než ty.“ Vítr začal foukat, ale čím více vál a běsnil, tím těsněji se stařík choulil do svého pláště. Pak vyšlo slunce zpoza mraků, hřálo a usmálo se na starce. Ten si utřel čelo a sundal si plášť…

Slunce vás přiměje sundat si plášť dříve, než to dokáže vítr. Tak také podpora, vlídný přístup a ocenění může druhé navést ke změně postoje i myšlení snáze než tvrdé vyhrožování a jedovatá slova.

Trénujme u sebe schopnost dívat se na svět nejen svýma očima, ale i očima druhého člověka. Pokusme se do něj vcítit. Co asi prožívá? Proč jedná právě takto? Kdybych stál/a na jeho místě, jak bych se asi cítil/a? Je u něj naplněna potřeba lásky, přijetí, bezpečí a pocit důležitosti?

Chvalme, chvalme a zase znovu chvalme! Své děti, partnera, každého, koho můžeme. Klidně i za maličkosti, vždyť právě ty z největší části tvoří náš každodenní život. A právě to, když si takových maličkostí dokážeme všímat, posiluje vztahy s našimi nejbližšími.

Vychytávky v komunikaci

Často se stává, že chceme někoho pochválit a nevyjádříme se zrovna šťastně. To je pak celá pochvala v konečném důsledku v uších druhého spíše kritikou. Například když řekneme: Jsi šikulka, že jsi dostal jedničku z češtiny, ALE proč to takto nejde i v přírodopisu?

Co si z takové „pochvaly“ asi vezmete? Možná to, že váš dobrý výsledek v češtině nestojí za řeč, protože v přírodopisu jste trouba. Z pochvaly se stává výčitka. A co když místo ALE doplníme spojku A? Pak to bude vypadat třeba takto: To je skvělé, že se ti dnes v češtině tak dařilokdyž stejnou snahu a píli vložíš i do přírodopisu, jistě budeš v pololetí mile překvapen.

Vyhněte se také direktivním příkazům. Když řekneme: „Tu známku si opravíš!“, napomáháme tak spíše tomu, aby se naše dítě uvnitř „zabejčilo“ a nemělo snahu si prospěch zlepšit. Když si ale trochu pohrajete s českým jazykem a místo strohého  příkazu použijete otázku: Co myslíš, půjde to?, otevíráte tak dveře domluvě mezi vámi i dítětem (nebo kýmkoli jiným v jiné situaci) a vše se ponese v mnohem příjemnější atmosféře.

Všichni do jednoho v hloubi duše toužíme po uznání a přijetí. Mějme to, prosím, na paměti v komunikaci s druhými tak často, jak jen je to možné. Třeba i když stojíte ve frontě v obchodě a všimnete si unavené pokladní, usmějte se na ni a povzbuďte ji milým slovem.

Buďme k sobě vlídní a přátelští. Věnujme energii budování láskyplných a vřelých vztahů s těmi, na kterých nám záleží. Zajímejme se o druhé, o to, co prožívají. Vždyť přece láska a radost ve vztazích je základní přísadou spokojeného života. A láska a pozornost, kterou do nich v každém okamžiku vkládáme, se nám zaručeně nějak vrátí zpátky.

Monika Navrátilová

Jsem terapeut energetické psychologie & EFT, kouč a kartářka. Prostřednictvím EFT terapií i výkladů karet nahlížím s láskou a úctou do lidských příběhů a provázím a podporuji své klienty na jejich cestě ke zdraví, štěstí i úspěchu, na cestě zpět k sobě sama. Věřím, že sny se plní...když jim uvěříte a jdete jim naproti. Více o mně si přečti zde>>

Komentáře