Za všechno může čas

Když píšu tento článek, je právě 16:22. Na hodinách, co mi visí na zdi, však zůstal čas 15:49, když se v nich vybila baterka a ručičky přestaly spěchat kupředu.

Položila jsem si otázku, kam a proč vlastně my lidé tak uháníme? Máme plný diář povinností a úkolů, které musíme splnit. V práci uzávěrka. A pak shon, stres a napětí, protože nestíháme.

A já říkám: STOP!

Život, který neexistuje

Čas je jen iluze. Vymysleli jsme si hodiny a termíny, abychom se lépe a snáze orientovali ve svých životech, abychom věděli, co do kdy musíme zařídit a měli větší přehled o tom, co děláme a kam a jestli vůbec se posouváme. Čas jsme si vymysleli, abychom mohli PLÁNOVAT. Práci, své aktivity, dovolenou a život jako takový.

Jenže!

Co když původní záměr byl sice míněn dobře, ale trochu se to zvrtlo? Co když se kvůli času mnohem více stresujeme, protože nestíháme uzávěrku v práci, „nemáme čas“ na odpočinek a své kamarády jsme kvůli povinnostem neviděli už dobré tři měsíce? Co když nám čas paradoxně život komplikuje a odklání nás od toho, co je skutečně důležité?

Pravděpodobně se vám taky už alespoň jednou stalo, že jste se trápili nad něčím, co se stalo dřív. Všichni tak nějak víme, že minulost nezměníme a nevrátíme ji zpátky. A přesto podstatnou část svého času trávíme přemýšlením o tom, co se stalo, jak se to stalo a „co by, kdyby…“ Ničíme se, trápíme, pláčeme. A život přitom běží dál. Bez nás!

Minulost nezměníme. Můžeme se z ní jen poučit.

IMG_8176

Stejně tak máme každý celou řadu strachů, které nás paralyzují. Bojíme se budoucnosti a v hlavě si vytváříme domněnky a katastrofické scénáře toho, co nás potká. Obvykle vnímáme spíše tu horší variantu dané situace, která může (ale NEMUSÍ) nastat. A trápíme se znova. Jsme nervózní, nemůžeme spát, máme vysoký tlak a zaděláváme si na nějakou fyzickou nebo psychickou nepříjemnost.

Minulost UŽ není a budoucnost JEŠTĚ není. Ani jedna tato veličina nyní NEEXISTUJE. Uvědomme si, prosím, kolik své energie investujeme (či vyplýtváme?) do situací, které nejsou živé, zatímco skutečný život nám plyne mezi prsty, aniž bychom si toho možná vůbec všimli.

Vždy, když si připadám přehlcená a mám v hlavě tisíce myšlenek nebo obav, jdu ven. Sednu si na lavičku v parku nebo na trávu pod strom a jenom tak JSEM!

Lusknutím prstu jako by všechen shon a spěch v mém životě i v hlavě ustal a utichl. Najednou slyším zpívat ptáky, všímám si psa, který si to ke mně namířil při své procházce s paničkou. Cítím lehký vítr, jak mi cuchá vlasy. Čas zmizel a já jsem opravdu přítomná v tom jediném, co právě teď existuje. V přítomnosti!

Štěstí je teď

Alespoň na chvíli od všeho zmizím.  Vyčistím si hlavu a vytvořím v ní prostor pro nové podněty. Jenom jsem! Slyším! Cítím! Vnímám! Čas se vytratil a zůstal jen ŽIVOT! Zhluboka se nadechuji  – možná poprvé od chvíle, kdy jsem dovolila, aby mě zavalila hromada problémů a starostí. Vtáhnu do sebe čerstvý vzduch a je to jako balzám pro uspěchané tělo i unavenou duši. Nikam nespěchám, protože najednou NENÍ KAM. Splynu s okamžikem a je mi krásně!

Všimli jste si, že v přítomnosti neexistují žádné problémy?

Méně plánuj, více žij!

Právě tuto větu jsem si zapsala do svého bloku a vracím se k ní vždy, když se v životě dívám dopředu víc než jen na následující krok. Nikdy totiž nevíme, co se stane. Vše může být nakonec úplně jinak než si myslíme. Neměli bychom pro samé plánování ze života vynechat ŽITÍ.

Spousta z nás odkládá život a štěstí. Až vystudují vysokou školu, až vydělají tolik a tolik peněz, až budou mít méně práce….Až, až, až… Přitom se říká: Šťastný nebude ten, kdo říká: „Budu šťastný až když…“ Šťastný je ten, kdo říká: „Jsem šťastný, že…“

Schválně, co byste doplnili na místo tří teček vy?

Plánujeme si své štěstí a při tom všem prostě zapomínáme BÝT šťastní.

Ač to zní možná krutě, pravda je taková, že zítřek nemá nikdo z nás jistý. Může se stát tolik věcí, které nám překazí plány a znemožní udělat nebo říct to, co odkládáme na jindy, protože si nalháváme, že času máme dost. Neradi si přiznáváme, že tohle všechno tady jednou skončí. Co když se za pár dní naše životní hodiny zastaví jako ty, co mi visí na zdi? K čemu budou naše plány na zítra, na příští rok? K čemu budou slova, která jsme JEDNOU chtěli říct milovanému člověku? Stojí nám za to trápit se minulostí nebo budoucností, když ani v jedné této dimenzi nežijeme?

Mám ráda následující úryvek z knihy Moc přítomného okamžiku, kterou napsal Eckhart Tolle:

Představte si, že by na Zemi nebyl žádný člověk a že by tu byly jen rostliny a zvířata. Existovala by minulost a budoucnost? Existoval by čas? Otázky jako „Kolik je hodin?“ nebo „Kolikátého je dnes?“ by ztratily smysl. Dub nebo orel by se takovým otázkám pobaveně zasmál. „Kolik je hodin?“ zeptali by se. „No přece teď. Copak existuje něco jiného?“

Jediné, co máme, je přítomný okamžik. Využijme jej moudře. Radujme se, plačme, mluvme nebo mlčme. Ale dělejme to teď a tady. Vědomě a každým kouskem duše. Teď je ten čas. A dokud jste živí, máte jej. Slyšíte, jak tikají vaše hodiny?

Teď! Teď! Teď!

Monika Navrátilová

Jsem terapeut energetické psychologie & EFT, kouč a kartářka. Prostřednictvím EFT terapií i výkladů karet nahlížím s láskou a úctou do lidských příběhů a provázím a podporuji své klienty na jejich cestě ke zdraví, štěstí i úspěchu, na cestě zpět k sobě sama. Věřím, že sny se plní...když jim uvěříte a jdete jim naproti. Více o mně si přečti zde>>

Komentáře